Waltz je prvním soutěžním tancem z celkem pěti standardních tanců. Waltz se tančí v 3/4 taktu a jeho současná verze vznikla na počátku 20. století v Anglii z amerického tance Boston a evropského Ländleru (předchůdce valčíku). Tempo waltzu se pohybuje okolo 29 taktů za minutu – pro srovnání tempo valčíku je zhruba dvojnásobné a to 60 taktů za minutu. Důrazná doba v taktu je první (RAZ!-dva-tři). Waltz je švihový tanec. Tvar držení, především spojených rukou, je však u každého páru trochu jiné, kvůli vzájemné výšce partnerů.

Slovo Waltz je odvozeno od starého německého slova „Walzen“, což znamená „valit, otočit“, nebo „klouzat“. Jde o jeden z nejoblíbenějších tanců, které se vyučují na tanečních kurzech. Je velmi jednoduchý, má snadno identifikovatelný rytmus z poslechu hudby a jeho tempo je ve srovnání s ostatními tanci pomalejší. Tím se dostává i méně zkušený tanečník více do pohody, protože se má čas rozhodnout, jakou další variací bude jeho tanec následovat. Pokud se tanečníci v páru naučí správně vnímat jeden druhého, mohou ve Waltzu dosáhnout velmi velikého pohybu po parketě, který připomíná pomalu plující parník přes malé vlnky. Se švihem nabere tanec ještě další úroveň v lehkosti otáčení a celkového vykreslení rytmu hudby. Pokud tanec Waltz předvádí technicky vyspělí tanečníci, lze pozorovat, že ve všech variacích mají podstatně více času na jejich vytančení díky správnému a včasnému přenosu váhy. Poté figury, ve kterých se tanečníci hodně točí, působí velmi lehkým a svěžím dojmem, jako by je popoháněl a roztáčel vánek větru.

Na tanečních kurzech pro začátečníky obvykle vyučujeme základní postavení v páru, základní pohyb, základní krok – uzavřená změna vpřed a vzad, otáčku vpravo, otáčku vlevo, spinovou otáčku a postupovou přeměnu.

Tango pochází z Uruguaye a Argentiny. Poté se rozšířilo do ostatních částí světa, kde vznikly jeho další styly, včetně toho, který vznikl v Severní Americe a Evropě a který se tančí ve sportovním tanci, kde se řadí mezi soutěžní standardní tance (jako Waltz a další). Díky svému původu a povaze tance bylo tango dříve řazeno mezi latinskoamerické tance (Samba, Cha cha cha…). Tango má také mnoho stylů, mezi nimiž se těší velké oblibě např. Argentinské Tango. Když se ale tango rozšířilo do Severní Ameriky a Evropy, bylo zjednodušeno a přizpůsobeno potřebám tradičního společenského tance a začleněno do repertoáru mezinárodních soutěží ve společenském tanci – tanečním sportu.

Na taneční soutěži se tančí jako druhý tanec v pořadí po tanci Waltz. Tango je tanec, který z hlediska standardních tanců patří mezi náročnější a to především kvůli specifickému postavení těla, kdy je držení v páru mnohem těsnější než v ostatních standardních tancích. Tančí se také na mnohem dynamičtější hudbu – Tango se tančí na 2/4 rytmus s volným důrazem. Partnerka při tanci ostře otáčí hlavou a celkový pohyb tance Tango připomíná pohybování koncentrované kočkovité šelmy. Obtížnost tohoto tance spočívá především v udržení správného postavení v tanečním páru po celou dobu tance. Nicméně i přes jeho fyzickou náročnost je Tango velmi oblíbené – jde o tanec vášnivý, kde díky rychlému střídání dynamických a pomalých pohybů dojde k vytvoření velmi zajímavého muzikálního kontrastu. Výsledkem je pak silnější vyjádření emocí, jako je vášeň a chtíč. Pokud tanečníci dokáží tanec Tango zatančit se skutečnou vášní a elegancí v pohybu, která je sladěna se správným technickým provedením, tak divák, který vystoupení sleduje, cítí z tanečního páru vysoké napětí, protože nedokáže odhadnout, kdy přijde další rychlá nebo naopak pomalá změna.

Na tanečních kurzech obvykle vyučujeme základní postavení, základní pohyb, základní krok, otevřené nebo uzavřené postavení a otáčku vlevo.

Valčík je postupový kolový tanec (tančí se okolo tanečního sálu proti směru hodinových ručiček), který se tančí v 3/4 taktu, jako Waltz, ale tempo se pohybuje okolo 60 taktů za minutu. Na taneční soutěži se tančí jako třetí v pořadí po tanci Tango. Zajímavostí je, že byl prvním tancem, který se tančil v poměrně těsném držení, což bylo v tehdejší městské společnosti revolucí. Valčík vznikl v Alpách, kde se vyvinul spolu s dalšími podobnými tanci z lidového vzoru, z rakouského Ländleru, z německého Deutscheru. Později se objevil v řadě děl význačných skladatelů: např. Johanna Strausse staršího, Johanna Strausse mladšího, Josefa Lannera a dalších. Zajímavost: valčíky od Johanna Strausse jsou celosvětově známé a to také především díky jejich hojnému využívání jako soundtracku u hollywoodských filmů, jakým je např. převratný sci-fi film Stanley Kubricka 2001: Vesmírná Odyssea.

Valčík je tanec, který je u začínajících tanečníků velice obtížný. Jde především o velmi rychlé tempo, které je ještě umocněno typickým základním krokem, kterým je ve valčíku otáčka vpravo a otáčka vlevo ve směru tance. Pokud tanec Valčík předvádí skutečný profesionál, měl by divák pozorovat z jeho vystoupení lehkost, s jakou se taneční pár točí a zároveň pohybuje po tanečním parketu. Tato lehkost je ještě umocněna radostí z pohybu v tomto krásném, i když fyzicky náročném tanci.

Na základních tanečních kurzech se ve Valčíku vyučuje pouze uzavřená změna vpřed a vzad, otáčka vpravo a vlevo. Valčík je v mnoha aspektech velmi podobný prvnímu tanci ze standardních – Waltzu.

Slow Foxtrot je „nedbale elegantním“ standardním tancem původem z Velké Británie – jedná se o nejtypičtější tanec anglického stylu. Jedná se o postupový tanec, to znamená, že se taneční pár snaží utančit co nejdelší dráhu bez pomoci opakovaných obratů. Tančí se na čtyři doby (4/4) s důrazem na 1. a 3. dobu, 28–30 taktů za minutu. Využívá plynulého kyvadlového a švihového pohybu. Slowfox je pokládán za jeden z nejtěžších tanců na světě a na tanečních soutěžích se tančí až od taneční třídy „C“ a to čtvrtý v pořadí po Valčíku. Je zajímavý tím, že každý krok má své specifické nášlapy. Slowfox se pro svoji vysokou obtížnost v tanečních kurzech téměř nevyučuje.

Pokud divák sleduje dobré vystoupení tohoto tance, může si všimnout, že tanečníci téměř nikdy nezastaví svůj pohyb. Tanečníci se vzhledem k pomalému tempu tohoto tance pohybují pomaleji, ale o to více kontinuálně a plynuleji do prostoru. Tento tanec je skutečně naprostou lahůdkou mezi standardními tanci. Slowfox má velmi jednoduché základní taneční schéma – je jím spojení Pérového kroku a Trojkroku, tedy dvou základních figur. Toto spojení dohromady obsahuje šest kroků, při nichž muž tančí vpřed a dáma vzad, kroky jsou v rytmizaci slow quick quick, slow quick quick. Dodnes je Slowfox u mnoha tanečníků, kteří již nějakou dobu tančí, jejich nejoblíbenějším standardním tancem navzdory jeho vysoké technické obtížnosti.

Quickstep je jedním ze standardních tanců nazývaný také rychlý foxtrot a tančí se jako poslední v pořadí standardních tanců. Historii quickstepu můžeme sledovat již od roku 1924. Quickstep je ve čtyřčtvrťovém taktu, v tempu okolo 50-52 taktů za minutu. Základy rychlého foxtrotu se vydělily z předcházející symbiózy pomalého a rychlého a tak se v roce 1929 pouze doplnily některými prvky a byl tu quickstep.

Současný quickstep se ale od původního provedení dost značně liší. Tanec obsahuje variace, které nejsou typické pro ostatní standardní tance jako např. různá skákání, běhání, hopsání a další. Obsahuje také typické figury podobné tanci Waltz – např. otáčku vpravo, spinovou otáčku… Avšak provedení je ve výsledku odlišné díky rychlému tempu hudby. U začínajících tanečníků je zpočátku obtížné přesně vyjádřit jednotlivé kroky správně do hudby. V tanečních kurzech pro začátečníky se tento tanec vyučuje v naprosto základní verzi. Pokud má divák možnost sledovat vyspělý pár v Quickstepu, může pozorovat rychlé přesuny tanečním krokem přes celý prostor sálu, což velmi zvyšuje atraktivitu samotného tance.

Samba je latinskoamerický tanec na 2/4 nebo 4/4 takt, který se tančí okolo tanečního sálu po směru tance. Tempo Samby se pohybuje okolo 50-52 taktů za minutu. Slovo samba má původ v portugalském slově semba a v překladu znamená božská tanečnice. Existuje mnoho variací samby. Mezi nejznámější patří karnevalová samba, kterou můžete spatřit na karnevalech v Brazílii.

Při pořádání taneční soutěže se tanec Samba tančí jako první všude na světě kromě Velké Británie, kde se první v pořadí tančí Cha-cha a po ní následuje Samba. Evropská verze Samby, která se tančí na tanečních soutěžích, se na kurzech pro začátečníky téměř nevyučuje kvůli své obtížnosti.

Samba je asi nejtěžším tancem z tanců latinsko-amerických, ale je zároveň velmi oblíben mezi vyspělými „latináři“. V tanci Samba se ve velmi rychlém tempu střídají různé figury, které ale mohou mít různé rytmizace a z toho potom vyplívají různé pohybové průběhy variací. Určitou figuru v Sambě lze tančit klidně i čtyřmi způsoby, je ale důležité s každou rytmizací sloučit i požadovaný průběh pohybu, který této rytmizaci odpovídá. Proto je Samba obtížným tancem, který je ale zároveň velmi populární jak u tanečníků, tak i u diváků, jakožto velmi svižný tanec s hravou a zábavnou hudbou.

Zkráceně často Cha-cha, je velmi svižný latinskoamerický tanec pocházející z Kuby. Rytmus se vyvinul z kubánského tance Danzon synkopováním čtvrté doby.  Tanec Cha-cha je jedním z pěti latinskoamerických soutěžních tanců, mezi něž se zařadil jako poslední v pořadí. Cha-cha se tancuje jak na původní latinskou hudbu tak na latin rock či latin pop. Základní pohyb v jednom taktu se skládá z tří pomalých kroků (1,2,3) a dvou rychlých (CHA! CHA!). Slovo Cha-cha vzniklo na Haiti podle zvuku zvonku, na který se hrávalo při tradičních tancích. Melodie tance vznikla z Mamba. Na konci 40. let bylo Mambo v USA velmi populárním tancem, ale náročným kvůli své rychlosti. Proto se začalo hrát pomaleji a vznikla Cha-cha. Cha-cha, která se tančí na tanečních soutěžích společenského tance, prošla velikou úpravou a od té původní, dá se říct, že přebrala spíše jen rytmus. Typickým znakem tohoto tance je včasné propínání a pokrčování kolen s nášlapy na špičku, což vytváří výsledný dojem kubánského pohybu pánve. Tempo tohoto tance není tak rychlé a tanec obsahuje jednoduchá kroková schémata, proto je také velmi populární i u začínajících tanečníků.

Na tanečních kurzech se v tanci Cha-cha vyučuje základní postavení, základní pohyb, základní krok, otevření, sólo otáčka, vějíř a hokejka. Tanečníci, kteří tančí soutěžně, dokáží synkopovat i jiné doby než čtvrtou – tanec se potom stává dravější a můžeme pozorovat rozdíly mezi pomalou a rychlou akcí, což násobně zvyšuje celkovou atraktivitu tance.

Rumba je latinsko-americký tanec, který se na tanečních soutěžích tančí jako třetí ve svém pořadí. Rumba se tančí podobně jako Cha-cha, pouze přeměna cha-cha se nahradí jedním krokem a následující krok se vynechá – během jednoho taktu tedy pár učiní pouze tři kroky na doby 2,3,4 a na první dobu pouze dokončuje pohyb z kroku 4. Většinu figur z rumby převzala i Cha-cha. Rumba je tanec poměrně pomalý, ale náročný na rytmus kvůli jiným důrazným dobám. Pomalý rytmus kontrastuje se střídáním rychlého a pomalého pohybu až téměř úplného klidu. Jedná se o tanec, ve kterém taneční pár představuje milostnou hru, příběh namlouvání a vztah mezi mužem a ženou. Pro Rumbu je typický pohyb kyčlí, předvádění linie nohou a pohyby paží, které podporují smyslnost tance. Rumba vyžaduje hluboký cit a vysokou koncentraci mezi tanečními partnery. Partner je v páru dominantní a dává vyniknout své partnerce, která s velikým citem sleduje tanečního partnera.

V dostupných pramenech existuje více verzí vzniku tohoto tance. Původ Rumby lze nalézt na Kubě. Podle některých šlo o tanec tančený při lidových slavnostech plodnosti a sklizně cukrové třtiny a Rumba získala své jméno podle těchto slavností. Rumba je ve španělštině výraz pro hýření, směr či neuspořádanou hromadu. Současná Rumba byla dále formována vlivy z Jižní a Střední Ameriky, Španělska, Portugalska, Francie, Afriky, Anglie i USA. Do Evropy se Rumba dostala v roce 1923, podle některých pramenů až 1930. Skutečného rozšíření ale dosáhla Rumba až po druhé světové válce. Do roku 1960 se tancovala hlavně Americká čtvercová rumba. Později se více tančí kubánská rumba, ve které se první krok tancuje na druhou dobu.

Rumba se v základních tanečních kurzech vyučuje v úplném základu a opakují se v něm figury z tance Cha-cha.

Paso doble (někdy psáno pasodoble, španělsky dvojkrok) je druh latinskoamerického tance, který se tančí jako čtvrtý v pořadí a který symbolicky znázorňuje koridu. První zmínka o tomto tanci pochází z roku 1918 jako o španělském onestepu. Známějším se stává v první polovině 20. let, kdy se víc rozšířil. I když ho standardizovali francouzští taneční učitelé, jeho původ je ve Španělsku v lidových tancích oslavujících vítězného toreadora při býčích zápasech. Partner vyjadřuje toreadora v aréně, partnerka představuje toreadorův šátek (muletu).

Soutěžním tancem se Paso doble stalo až po druhé světové válce. Paso doble se tančí ve 2/4 taktu a jeho tempo se pohybuje mezi 60 a 62 takty za minutu a na tanečních soutěžích tančí až od taneční třídy „C“. Paso doble je zajímavé svým charakterem, kdy se typicky nenašlapuje na špičku jako v ostatních latinsko-amerických tancích, ale na patu – to má za následek velké omezení práce v kyčlích. Partner v Paso doble pracuje svým tělem tak, aby co nejlépe vyjádřil na hudbu úhybné manévry před představovaným býkem.

Tento tanec se v tanečních kurzech nevyučuje mimo jiné i proto, že údery v hudbě Paso doble jsou přesně dány a načasovány. Když se vytváří pro tento tanec choreografie, je důležité, aby byla tvořena přesně podle příběhu, který hudba znázorňuje. Tanec zvyšuje svoji obtížnost i velmi rychlým tempem. Zajímavost: Paso doble je tanec, u kterého se v pravidlech rozhodovalo, jestli bude latinský nebo standardní, podobně jako u Tanga, které nakonec zůstalo tancem standardním. Paso doble je velmi atraktivní, vášnivý a koncentrovaný tanec díky svému charakteru a především hudbě, která je naprosto odlišná od ostatních latinsko-amerických tanců. Proto je tento tanec velmi oblíbený jak mezi diváky, tak soutěžními tanečníky.

Jive je rytmický swingový tanec, který vychází z jitterbugu a v mnohém je ovlivněný rokenrolem, boogie-woogie a černošskými tanci. Roku 1944 vydal Victor Silvester první standardizovaný popis tance jive. Rytmus je 4/4 a tempo 40-44 taktů za minutu. Jeho původ je afroamerický a na soutěžích se tančí mezi latinsko-americkými tanci jako poslední v pořadí. Jive je poměrně jednoduchý tanec, ale pro začátečníka může být překážkou jeho rychlé tempo a tím pádem i fyzická náročnost. Pokud ale tanečník přijde Jivu na chuť, může v něm poměrně snadno improvizovat a tančit, co ho v danou chvíli napadne, protože krokové schéma se v jednotlivých variacích tolik neliší.

Na tanečních kurzech se Jive vyučuje na pomalé tempo a postupně se hudba zrychluje až do normálu. Pro tanečníky se stává výzvou udržet kvalitu tohoto tance při změně pomalého tempa na rychlé, o to je ale více zábavy. Základním pohybem dnešního jive jsou dvě přeměny (tančená v základní podobě stranou jako krok-přísun-krok na jednu stranu a pak zpět krok-přísun-krok), zakončené spádnou kolébkou. Na začátku se také vyučují variace jako brána, smyčka, výměna míst, stop and go a americká spina.

Tanec Jive je rychlý a svižný a je proto zajímavé pozorovat, jak vyspělý tanečník dokáže v jednotlivých variacích dávkovat energii – z úplného zpomalení jít do úplného zrychlení a obráceně. Na soutěžích bývá velmi populární především pro diváky, protože v daném pořadí se tančí jako poslední a je zajímavé sledovat, jak se tanečníci snaží rozdělit zbylé síly a zároveň zachovat svůj celkový vnější taneční dojem. Většina diváků tuší, že Jive je fyzicky náročný a proto tanečníky, kteří jdou na parket, fandí a podporují, co se dá.